Lidová tradice anglosaských zemí však postupně značně upadla. Oblečení ani chování Santa Clause již nepřipomínalo původního biskupa. Stále častěji ho děti vídávaly poněkud otrhaného a v podroušeném stavu. A v této situaci jej ?zachránila? léčba Coca-colou. Světoznámá firma hledala v roce 1931 pro svou vánoční reklamní kampaň vhodného, dostatečně lidového maskota a dávno odduchovněná postavička se jí hodila. Americký malíř Haddon Sundblom jí vrátil vnější přitažlivost a oblékl ji do firemní barevné červenobílé kombinace. Namísto flašky s rumem svíral nový Santa láhev do celého světa expandující limonády. Reklamní kampaň měla velký úspěch a firma Coca-cola ji pravidelně opakovala.

Celosvětová expanze limonády i skřítka podněcuje úvahu, zda více pomohl Santa cole nebo naopak. Typické ale pro všechny projevy reklamy a dalšího folklóru je především to, že jsou schopny šířit jen povrchní formy. Vyšší americkou spiritualitu Santa do Evropy nepřinesl. Brzy začal budit přirozený odpor nejen křesťanů Starého světa, ale i národně orientovaných vrstev, které vnímaly Coca-colu za symbol kulturní expanze Ameriky. V 50. letech pálili například Francouzi figuríny Santa Clause na hranicích. Příslušníci statečnějších, komunismem porobených národů, např. Poláci nebo Slováci východně imperialistické verzi Santy ? Dědovi Mrázovi pevně odolávali. Méně odvážní Češi, kteří si ho nechali vnutit, ho jen tajně nenáviděli. V 60. letech pak potvrdil z Říma papež světu, že Santu s křesťanským Svatým Mikulášem v současnosti vůbec nic nespojuje.

Pro dnešní globalizující se svět a spojující se Evropu je Santa Claus viditelným indikátorem kulturní svébytnosti jednotlivých národů, vrstev, rodin i jedinců. Ti, kteří jsou schopni si uchovat vlastní tradice, mají předpoklad přežití, ostatní zapadnou do nebarevné snadno manipulovatelné a nudné, dvěma, třemi jazyky mluvící mezinárodní masy ovládané nadnárodními monopoly.

Santa Claus je ale také významným orientačním symbolem ve světovém prostoru rozděleném jednotlivými náboženstvími. V současném postmoderním světě už jen naivní nevzdělanec považuje ateismus za vědecky podloženou protiváhu všem náboženským směrům. Dnes už konečně víme, že stejně jako nelze existenci Boha vědecky doložit, nelze ji ani vědecky vyvrátit. V západním světě silně rozšířeným zastáncům ateismu proto nezbývá, než jen opírat své přesvědčení neexistence Boha o vědecky nepodložitelnou víru. Ateismus tak vypadá jako jedno z dalších náboženství. Náboženství však potřebuje svého boha, rituály a svatyně. Ty existují například u světově nejrozšířenější tajné sekty směru nazývaného konzumerismus, která má na první pohled k ateismu blízko. Ateismus se ještě v nedávné minulosti opíral o dvě východiska, která již ale soudobá věda prokazatelně vyvrátila. Prvním bylo přesvědčení, že neexistenci Boha lze vědecky potvrdit, druhým, že duchovní rozměr člověka není jeho přirozenou součástí, ale jen nedokonalou dočasnou vývojovou fází nebo trvalou vlastností intelektuálně méněcenných vrstev společnosti.

Na základě těchto poznatků je jednoduché rozpoznat v konzumerismu primitivní náboženství přirozeně s tisíciletými kořeny, které ovšem díky rozvoji civilizace oslovuje nyní mnohem větších množství lidí než v minulosti. O náboženství méněcenné jde proto, že jeho idea je velmi plochá a jeho ?bůh? má jen materiální rozměry. Jinak jde ovšem o náboženství se všemi důsledky, naplněné iracionální vírou (v samospasitelnost majetku a spotřeby) a silnými emocemi, náboženství s promyšleně emotivně působícími svatyněmi obchodních center a atraktivními přitažlivými obřady včetně mnoha obětních. Majetku a spotřebě obětují věřící konzumeristé nejen zásadní uspokojení, jaké může dávat člověku etika, ale i běžnou pohodu, kterou přináší harmonický život. Často kladou na obětní oltář také své zdraví i celé životy. A to nejen životy ukončené podlomeným zdravím z přílišných obětí výdělečné činnosti, ale také životy ve válkách věnovaných obhájení možností maximálního konzumu. Jak bylo uvedeno, jde v podstatě o tajnou sektu, která nemá legálně potvrzenu organizační platformu, čím je hůře postižitelná společností, podobně jako současný terorismus. Zpravodajské služby zjistily, že sekta nemá ani svou vnitřní hierarchickou strukturu, čím opět vzrůstá její nebezpečnost. To totiž umožňuje každému jejímu příslušníku, jak ostatně mj. známe ze Střední Asie, kdykoli alibisticky prohlásit, že za negativní působení svých spoluvěrců neodpovídá nebo není kompetentní se k němu vůbec vyjadřovat. Nebezpečí ideologie konzumeristů je podobné jako u komunistů. Souvisí s vyvlastňováním majetku pozemského bohatství ve prospěch ukojení svých rituálů. Nejde jen o to, že pozemské statky, které byly člověku jen zapůjčeny k hospodárnému užívání vyhlašují konzumeristé v rozporu s vesmírným právem za své, ale že do zbytečné, avšak posléze nezbytné oběti vyplývající z jeho bezhlavého zneužívání, chtějí násilně a bezohledně přinutit i ty, kteří nejsou příslušníky jejich sekty. Bludnou iracionalitu ideologie konzumeristů potvrzuje jejich naivní víra v trvale udržitelný zvyšující se trend drancování přírodních zdrojů. Konzumeristická sekta je více nebezpečná než komunistické aj. totalitní militantní režimy, které cílevědomě cvičí mládež k válečným dovednostem. Konzumeristé školí svou mladou generaci promyšleným psychologickým zapojením obdivu zla, naturalismu a násilí nejen do dobrodružných filmů pro mládež, ale již i do dětských animovaných filmů, které jim nahrazují tradičně osvědčené pohádky. Připravují tak svou sektu na bojové situace, které nevyhnutelně nastanou v další fázi drancování světového přírodního bohatství.